Protože se Ježíš – když mluví o manželství – odvolává na „počátek“, na první kapitoly knihy Genesis, na místa, kde se mluví o stvoření člověka, je potřeba, abychom se i my do těchto stránek začetli, pokud chceme porozumět Božímu plánu s člověkem.

Tyhle stránky Bible znám od dětství. Proto mě nepřestává udivovat hloubka toho, co v tomto textu „objevuje“ Jan Pavel II. Bez jeho pomoci by mi mnohé zůstalo skryto.

„Člověk je stvořen na zemi společně s viditelným světem... přesto biblické vyprávění nehovoří o jeho podobnosti s ostatními tvory, nýbrž pouze s Bohem... zdá se, jako by se Stvořitel, než ho povolává k existenci, nejdříve zastavil, jako by se ponořil sám do sebe, aby udělal rozhodnutí: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby.“ (Gn 1,26)¹

Smysl prvotní samoty

"Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. (Gn 2,20)"

Prvotní samota, kterou člověk v ráji zakouší, je nesmírně důležitá pro to, aby porozuměl sám sobě. Jan Pavel II. mluví o dvou důležitých významech této prvotní samoty:

1. Vztah člověka k Bohu

Člověk je sám, uvědomuje si svou „nadřazenost“, tj. že nemůže být staven na roveň se žádným jiným druhem živých bytostí na zemi. Pojmenovává všechny tvory, ale zároveň si uvědomuje, že je jiný. Člověk je osobou. Je povolán ke vztahu s Bohem, stává se „partnerem Absolutna“: Bůh svěřuje člověku stvořený svět a také mu dává příkaz, aby nejedl ze „stromu poznání dobrého a zlého“. Člověk dostává svobodu. Může volit dobro anebo zlo, život nebo smrt.²

2. Vztah ke druhému člověku:

Člověk nenachází „pomoc sobě rovnou“, poznává, že je sám. Bůh říká: „Není dobré, aby člověk byl sám... (Gn 2,18)“. Samota jako taková není dobrá, ale bez toho, abychom ji zažili, bychom jen obtížně objevili své povolání ke vztahu s druhou osobou. Myslím, že právě tuhle zkušenost udělal v období dospávání snad každý z nás... člověk se cítí nekompletní, nespokojený, něco velmi důležitého mu chybí. Hledá...

Bůh jistě mohl stvořit Adama a Evu zároveň, ale neudělal to. Pro člověka je velmi důležité, aby pocítil samotu – i když „není dobrá“ - a aby objevil, že Bůh pro něho zamýšlí něco jiného, „velmi dobrého“... Samota člověku umožňuje otevřít se vztahu, „společenství osob“³

Díky zkušenosti samoty člověk poznává, že je stvořen, aby žil ve vztahu s Bohem a s druhým člověkem.